Howitt: Pokud chce EU prosperovat, musí si stát za myšlenkou udržitelného podnikání

‍„Když mluvíme o udržitelnosti podnikání, nebavíme se abstraktně o zvířectvu nebo o zeleni, mluvíme o tom, zda konkrétní firma se svým konkrétním obchodním modelem bude existovat za pět, deset nebo patnáct let. Ukažte mi jakéhokoli majitele nebo manažera, který nechce, aby tu jeho společnost byla dlouhodobě. O tom je odpovědnost podnikání,” říká průkopník evropských standardů pro odpovědné podnikání a nefinanční reporting Richard Howitt.

Jako někdejší europoslanec za Velkou Británii má za sebou víc než dvě dekády práce v Evropském parlamentu. Po mnoho let byl zpravodajem pro otázky související s tím, jak korporace informují o dopadech své činnosti, včetně sociální odpovědnosti.

U příležitosti konference Bold Future 2024 o udržitelné budoucnosti Česka, kde vystoupil jako jeden z hlavním řečníků, jsme diskutovali o historických kořenech, praktických aspektech i dopadech udržitelného přístupu k podnikání a odpovědnosti za životní prostředí a společnost.

Howitt sdílel své postřehy o tom, jak se za necelé čtvrtstoletí proměnil postoj podnikatelů ke sledování společenských dopadů podnikání. A došlo i na zhodnocení, proč aktivity expertní skupiny Frank Bold v oblasti odpovědného podnikání pozitivně rezonují v Bruselu.

Pro mnoho lidí v Česku je obtížné převést pojmy jako ESG a odpovědné podnikání z abstraktních entit do materiálního světa a naplnit je skutečným významem. Jak byste to přiblížil?

Ještě zhruba před 50 lety byly podniky vnímány jako odpovědní spolutvůrci světa. Teprve od 60. let 20. století se ve Spojených státech z ekonomiky najednou stalo skutečně jen dosahování zisku bez ohledu na sociální a environmentální aspekty.

Tedy teprve relativně nedávno přichází myšlenka, že firmy jsou pouze subjekty vytvářející zisk a že veškerá jejich odpovědnost je jaksi jinde. Takové pojetí nemá oporu ani v evropské tradici, ani není součást naší evropské historie. Musíme si uvědomit, že odpovědnost podniků je velmi, velmi stará koncepce, na kterou pár lidí zapomnělo, ale která byla vždy součástí představy o podnikání a o tom, co dělá.

Každopádně když mluvíme o ESG a odpovědnosti podniků, musíme začít u změny klimatu. A ujasněme si, že ani to není teoretický koncept. Nedávné extrémní projevy počasí po celém světě: sucha, povodně, hurikány, prostě nejsou náhoda. Každý, kdo dnes naznačuje, že změna klimatu způsobená člověkem neexistuje, se jednoduše mýlí. Důkazy jsou zcela nezvratné. Ke změně klimatu dochází. Otázkou v tuto chvíli je, zda ji dokážeme omezit na pařížský cíl zvýšení teploty maximálně o 1,5 stupně oproti předindustriální době.

Ale i pak nás čekají mnohé změny, pokud jde o hladinu moří, zvyšování teploty, místa, kde lidé žijí a budou moci nadále žít, povětrnostní podmínky a třeba i extrémní vedra na pracovištích. To vše bude každodenní realitou našeho budoucího života a zcela jistě života našich dětí a vnuků.

Naše činy mají své důsledky a my jsme schopni se zabránit nejhoršímu. Na nás je, abychom se přizpůsobili a zvládli to, čemu už zabránit nemůžeme. Nesmíme ale strkat hlavu do písku a změny kolem sebe ignorovat, protože to prostě bude horší a je to nezodpovědné.

Možná právě proto, že tíha odpovědnosti je tak obrovská, se lidé cítí bezmocní a bojí se, že nemohou nic změnit?

Tenhle argument slýchám často a naprosto takovým pocitům rozumím. Stejně tak v každé zemi, kam přijedu, slyším, že propásli svou příležitost, že zaostávají nebo že jim ujel vlak. Dobrá zpráva je, že v tom nejsme sami. Proto je tak důležité postupovat společně - na komunitní úrovni, na úrovni podniků, na úrovni státu a, když na to přijde, i na evropské úrovni. Ale vše začíná u individuální odpovědnosti a odpovědnosti podniků.

Podniky jsou neoddělitelně spojené s místní komunitami, kde žijí jejich zaměstnanci. A dobré vztahy se zaměstnanci i širší komunitě jsou zcela slučitelné s dobrým podnikáním, dosahováním slušných zisků, kontrolou nákladů i s dobrým finančním řízením. To nejsou dvě strany, které stojí proti sobě.

A myslím si, že základem odpovědného podnikání je vlastně zlepšování dlouhodobých vztahů, morálky a produktivity zaměstnanců, vyjadřování důvěry v ně, vyhýbání se konfliktům s místními komunitami, pochopení, že úspory energie nepomáhají jen klimatu, ale že ve skutečnosti znamenají nižší účty pro podnik. A neméně důležité se pochopit, že tyto věci jsou vzájemně složitě propojené. Není to jednoduché, není to přímočaré, i proto na tom musíme tvrdě pracovat.

Když mluvíme o udržitelnosti podnikání, nebavíme se abstraktně o zvířectvu nebo o zeleni, mluvíme o tom, zda konkrétní firma se svým konkrétním obchodním modelem bude existovat za pět, deset nebo patnáct let. Ukažte mi jakéhokoli majitele nebo manažera, který nechce, aby tu jeho společnost byla dlouhodobě. O tom je odpovědnost podnikání.

Kdybych měla být ďáblův advokát, budu se ptát, proč k tomu potřebujeme silnou evropskou byrokracii a legislativu?

Nechci, aby podniky braly informování o svých dopadech na společnost a životní prostředí jenom jako nutné zlo a automatické zaškrtávání políček ve snaze zavděčit se regulátorovi. Chci, aby sledování dopadů vnímaly jako něco, co skutečně zvyšuje standardy pro podnikání. Možná pomalu, postupně a nedokonale, ale tak, aby skutečně vytvářely lepší svět pro život i byznys. V tom leží skutečný duch evropské legislativy týkající se odpovědného podnikání.

Chápu, že podniky budou vždy do jisté míry brojit proti novým povinnostem. To se děje všude, nejen v Česku, ale v každé zemi.

Můj apel na české podnikatele je, aby si nemysleli, že to končí u prostého dodržování pravidel a správného vyplňování správných formulářů. Byl bych radši, pokud by sice nevyplnili všechno správně, ale zároveň se o to v dobré víře snažili.

Měli by se podívat na své cíle přechodu na nízkouhlíkové hospodářství a na sociální spravedlnost a férovost ve vztazích podniku s jeho zaměstnanci a širšími komunitami. Měli by identifikovat své největší pozitivní a negativní dopady, a pak se zasazovat o zlepšení.

Ovšem zásadní je, aby pochopili, že tohle všechno je stále neodmyslitelně spojeno s vytvářením hodnoty a ziskovostí samotného podniku. Jde nám tedy o trochu více dobrého podnikání, nikoliv o podnikání konající dobro. A to je vlastně v dlouhodobém zájmu nás všech.

Takže jinými slovy nemají si dělat starosti tím, co změní v celosvětovém měřítku, ale soustředit se na domácí hřiště a své reálné možnosti?  

Ano, ale s vědomím, že žijeme ve světě, kde se se změnou klimatu nemůže vypořádat žádná jednotlivá země. Globální oteplování by porazilo každou jednotlivou zemi. Jedinou možností, jak jej ovlivnit, je globální spolupráce mezi zeměmi a mezi námi všemi.

A myslím, že to stále více platí i pro sociální krizi nejen tu environmentální. Zvyšující se nespokojenost a odcizení obyvatel se neomezuje jen na jednu zemi. Vede k nárůst extremismu, kterého se mnozí z nás obávají. Vyrůstá ztracená generace mladých lidí, kteří přicházejí o prosperitu a výhody, jež předchozí generace považovaly za své právo. Podnikání a obchod pak ztrácejí veřejnou podporu a to je z obchodního i společenského hlediska velmi znepokojivé.

Ať už jde o klima, nebo o sociální rozpad, nelze je řešit jen v jedné zemi. Evropu proto vnímám jako jedinečný odrazový můstek na společné cestě.

Je to ale Evropa bez Spojeného království. Jak vám je při tom pomyšlení?

Jsem zoufalý z toho, že se moje vlastní země rozhodla odejít z EU a nyní nese následky. Je to velké poučení pro mé české přátele a kolegy: využívejte Evropu, protože představuje vaše společné základy. V tomto smyslu Evropa při prosazování ekologické agendy a zajišťování evropského sociálního modelu spravedlnosti slouží zájmům všech, podnikatelským zájmům stejně jako zájmům kohokoliv jiného.

Věřím, že pokud lidé pochopí že evropská legislativa týkající se odpovědného podnikání má za cíl spravedlivější společnost, řešení environmentálních problémů a vizi dlouhodobé budoucnosti stejně jako krátkodobé ziskovosti, dokáží o její naplnění společně usilovat. Myslím si, že jde o rozumné cíle pro každého, kdo chce vydělat peníze nejen na zítřek, ale i na pozítří a popozítří.

Tak pojďme spolu v Evropě vést rozumnou a zralou diskusi o tom, co udržitelnost znamená pro podnikání: Jde o respektování lidí mimo podnik, ale i o respektování lidí v podniku. Jde ale také o uznání toho, že lidé v podnikání jsou morální bytosti.

Jak jste se vlastně ocitl jako řečník na české konferenci o udržitelnosti Bold Future 2024?

S Frank Bold spolupracuji už velmi dlouho, s vedoucím sekce odpovědných firem a hlavním ESG expertem Frank Bold Filipem Gregorem se znám vlastně už přes patnáct let. V minulém desetiletí jsem byl součástí projektu Frank Bold Purpose of the Corporation zaměřeného společensky odpovědného podnikání. Z toho, co jsem se díky Frank Bold dozvěděl o odpovědném řízení společností v kontextu výzev ESG a udržitelnosti, jsem čerpal i jako evropský zákonodárce. Proto dnes rád ve spolupráci s Frank Bold pokračuji nejen při tvorbě našeho mezinárodního podcastu o udržitelnosti Frankly Speaking.

Vnímáte dopad této činnosti na podobu pravidel pro ESG reporting?  

Popravdě, nedokážu ani popsat, jak mimořádný vliv má Frank Bold na rozhodování v Evropské unii. A to i díky tomu, že jde o právní firmu. Jako takovou ji v Bruselu vnímají jinak. Není to nevládní organizace nebo aktivista, ale právní kancelář, která se snaží poskytovat výzkum a podporu a prosazovat to, co je v oblasti udržitelnosti efektivní a smysluplné. Její poznatky a kontakty z byznysu i širší komunity stakeholderů Frank Bold umožnily, aby se stala klíčovým hráčem v evropském rozhodování.

Dovolím si tvrdit, že právě pravidelné výzkumy Frank Bold týkající se směrnice o nefinančním vykazování udržitelnosti položily základ pro revizi směrnice o vykazování udržitelnosti podniků (CSRD).

Skutečnost, že Frank Bold není externím lobbistou v Evropské unii, ale je členem Evropské poradní skupiny pro finanční výkaznictví (EFRAG), unijní organizace, která doporučuje evropské standardy pro výkaznictví udržitelnosti, a Filip Gregor je členem řídícího výboru, který tyto standardy stanovuje, je obrovskou poctou a svědectvím o pověsti, kterou Frank Bold v Bruselu má.

Pojďme být ve vztahu k nefinančnímu reportingu trochu konkrétní, co se o sobě může společnost dozvědět z dobře udělaného ESG reportu?

Vezměme si například nucenou práci. Nikdo si nemyslí, že nutit lidi k práci je dobrá věc. Dříve se tomu říkalo otroctví a měli jsme za to, že jsme ho zrušili. Ovšem nyní se potýkáme s takzvaným moderním otroctvím, a to nejen někde daleko ve světě. Dokonce i v našich zemích mezi kriminálními komunitami máme lidi, kteří jsou nuceni k práci bez nároku na mzdu a jsou v ohrožení života nebo zdraví, pokud se nepodřídí.

Žádná firma nechce mít ve svém dodavatelském řetězci někoho takového a těžit z nucené práce. Přesto teprve mezinárodní předpisy týkající se moderního otroctví v posledních pěti nebo šesti let skutečně otevřely lidem v podnicích oči a přiměly je, aby nucené práci v dodavatelských řetězcích systematicky předcházely.

Podobně ožehavým problémem je dětská práce. Změnilo se v poslední době něco?

Vlastně se toho změnilo hodně. Je velmi snadné říkat, že jste proti dětské práci. Zároveň ale víme, že dětská práce je v mnoha zemích světa normou a že jsou to právě děti, kdo živí své rodiny, a ne naopak.

V posledních zhruba deseti letech jsme začali chápat, že ne každá dětská práce je špatná, ale že existují kategorie vykořisťující dětské práce, kdy jsou děti vystaveny dlouhé pracovní době, která jim brání chodit do školy, nebo jsou vystaveny nebezpečným chemikáliím či jiným nebezpečím na pracovišti, což je zásadně špatně.

Pro ilustraci, jak vypadá dětská práce v pozitivním světle: i u vás v České republice nebo ve Velké Británii existují mladí, kteří roznášejí noviny nebo pracují v obchodech. A my to považujeme za dobré pro naše děti a jejich výchovu. To je jiný a pozitivní příběh. Ale co výše popsané znepokojivé případy?

Přestože jsem zásadně proti zneužívání dětské práce a dlouhodobě proti ní bojuji, naučil jsem se, že její existenci musíme do jisté míry přijmout. Musíme pochopit, že pokud děti v mnoha zemích vyřadíte ze zaměstnání, mohou být nuceny k prostituci, obchodu drogami a dalším nelegálním činnostem, protože bez jejich práce nemají rodiny žádný příjem. Tím, že dětem práci vezmete, jim prostě seberete příjem. Zní to morálně pochybně, ale je to tak.

Uvědomělé podniky se proto dnes zasazují o to, aby děti v jejich dodavatelském řetězci nebyly jen bez dalšího vyhozené z práce, ale snaží se jejich rodinám zajistit živobytí a pomoc, aby se děti mohly vzdělávat. Ano, může to znamenat, že bude trvat déle, než děti budou moci přestat pracovat, ale vlastně je to v jejich vlastním zájmu.

Před deseti lety bychom tuto debatu vůbec nevedli. Prostě bychom si řekli, že je dětská práce špatná, a předstírali, že se neděje. Dnes se tu situaci snažíme ovlivnit a řídit, a to v nejlepším zájmu dětí i v nejlepším zájmu podniků.

Vnímají firmy obě strany - environmentální i sociální - jako stejně důležité?

ESG se věnuji už 25 let, byl jsem u vzniku prvních evropských pravidel pro vykazování udržitelnosti, mám tedy dlouhou paměť. Pamatuji si, jak podniky říkaly: „Nemůžeme zvládnout reportování dopadu na životní prostředí, protože je to příliš nové, příliš nejisté, příliš nejednoznačné, takže je celkově nefér to po nás chtít“.

Ano, je to obtížné. Vykazovat nepřímé emise v rozsahu Scope 3 opravdu není jednoduché. Ale zeptejte se podniků dnes. Z letošní analýzy Frank Bold, která shrnuje poznatky z ESG reportů 100 významných evropských firem v odvětvích s velkým dopadem na životní prostředí a společnost, vyplývá, že 80 % podniků vykazovalo nepřímé emise Scope 3 pocházející od dodavatelů a dodavatelského řetězce. Jako kdyby říkaly, „ano, emise skleníkových plynů, to umíme spočítat, žádný problém.“ Trvalo to jen pár let a v mnoha případech podniky zcela změnily svůj postoj ke sledování dopadu na životní prostředí.

A co slýcháme teď? Že “sociální podmínky a dopady jsou nejisté, nejednoznačné a mlhavé. Můžeme sledovat environmentální dopady, ale sociální dopady nezvládneme”. Přidejme pět let a garantuju vám, že firmy budou i sledování společenských dopady považovat za proveditelné a užitečné.

Čekáme tedy na dobu, kdy firmy přestanou rozlišovat mezi třemi rozměry E(nvironmental) S(ocial) G(overnance), ale budou monitoring brát jako celek?

Ano, všechny dimenze ESG jsou vzájemně zásadně propojené. Nemůžeme bojovat proti změně klimatu, aniž bychom udrželi veřejnou podporu pro tento boj. Finančně pomáháme podnikům v jejich přechodu z energeticky náročné výroby na nízkouhlíkovou a ty pak nemusí propouštět. Sociální oblast a životní prostředí jdou ruku v ruce.

Stejně tak se podívejte na oběti změny klimatu. Lidé žijící v nižších polohách, v ostrovních státech se zdaleka nejčastěji stanou oběťmi rostoucí hladiny moří. Miliardy lidí budou při současné trajektorii klimatických změn nuceny k migraci, protože nebudou moci žít na místech, kde teď mají své domovy.

A pokud se dnes lidé obávají imigrace, a to se obávají nejen v České republice, ale v celé Evropě a ve světě, měli by pochopit, že klima bude největším zdrojem masovou migraci v příštích letech, pokud se s jeho dopady nevypořádáme dnes. Takže ať už jde o dopad na naše místní obyvatelstvo nebo na světovou populaci, klima a sociální dopady jsou spolu zcela neoddělitelně spjaty.

Zároveň cítím potřebu se přimluvit za G(overnance) - řízení - S(ociální) dimenze a za to, proč je to důležité v pravidlech pro podávání zpráv o udržitelnosti, CSRD. Pokud bude udržitelnost v podniku vnímána jen jako nechtěný ale nutný doplněk, něco, co přichází zvenčí, povinnost něco dělat, protože to vyžaduje regulátor, nebude takovému podniku ESG nikdy fungovat a nebude mu nikdy prospěšné.

Teprve když podniky skutečně vezmou sledování dopadů na prostředí a společnost za své a pochopí, že je zásadní nejen pro lidi mimo firmu, ale i pro budoucnost firmy samotné, že přechod na nízkouhlíkový a sociálně inkluzivní obchodní model bude znamenat změnu povahy firmy, teprve pak mají podniky šanci, že budou úspěšné za těch zmíněných 5, 10 nebo 15 let.

G(overnance), řízení na úrovní nejvyššího vedení zajišťuje, aby všichni v konkrétní firmě skutečně pochopili význam probíhajících a nadcházejících změn a podíleli se na nich ne proto, že se bojí postihu, ale proto, že vědí, že je to dobré pro podnikání.