Klimatické tranziční plány: od výpočtu emisí ke strategickému nástroji

V předchozím článku jsme se věnovali analýze klimatických rizik. Dnes se posuneme od analytické roviny ke strategickému přístupu – konkrétně k tématu klimatických tranzičních plánů a jejich významu pro řízení udržitelnosti ve firmách. Než se však dostaneme k samotné tvorbě tranzičního plánu, je důležité si připomenout, že jeho základem je kvalitní výpočet uhlíkové stopy.

Výpočet emisí skleníkových plynů je pevně zakotven v evropských standardech ESRS, konkrétně v kapitole E1 – Změna klimatu a následuje pravidla standardu GHG Protocol. První verze ESRS počítala s tím, že firmy budou kvantifikovat svou uhlíkovou stopu, a tento požadavek zůstává zachován i v revidovaném návrhu. Důvodem je závažnost vědeckých poznatků o klimatické změně a jejích dopadech na životní prostředí, společnost i ekonomiku.

Uhlíková stopa jako startovní čára

Manažeři firem, které si nechaly spočítat svou uhlíkovou stopu poprvé, se často ptají, zda jsou výsledná čísla „dobrá“ nebo „špatná“ a co s nimi dál. Nabízí se jednoduchá odpověď: po změření emisí by měl následovat plán jejich snižování. V praxi to však bývá složitější. První výpočty často vycházejí z méně přesných dat, přičemž některé vstupy – zejména ze strany dodavatelů – nemusí být vůbec dostupné. Proto je vhodné nejprve pracovat na zvyšování kvality a dostupnosti dat, než firma přistoupí k nastavování konkrétních cílů.

Podobu dekarbonizačních cílů zásadně ovlivní vybraná metodika

Jakmile má firma kvalitní data, může začít pracovat na svém klimatickém tranzičním plánu. Ten se dnes nejčastěji opírá o metodiku Science Based Targets initiative (SBTi), která definuje takzvané net-zero cíle. Pojem „net-zero“ se začal výrazněji prosazovat po Pařížské dohodě z roku 2015, která stanovila globální cíl omezit oteplování výrazně pod 2 °C, ideálně na 1,5 °C. Klíčovým milníkem se stal scénář IPCC z roku 2018, který ukázal, že dosažení tohoto cíle vyžaduje globální uhlíkovou neutralitu kolem roku 2050.

Aby se pojem „net-zero“ nestal pouze prázdným slibem, vznikla potřeba jasných pravidel. V roce 2021 byl proto publikován SBTi Net-Zero Standard, který stanovuje, co skutečně znamená seriózní klimatický závazek. Firmy, které se k němu hlásí, musí stanovit krátkodobé i dlouhodobé cíle, snížit absolutní emise o 90–95 % do roku 2050 a zbylých maximálně 5–10 % kompenzovat výhradně pomocí trvalého odstranění uhlíku.

Vedle SBTi existují i jiné přístupy – například The Climate Pledge, který umožňuje větší flexibilitu, ale nemusí být v souladu s vědeckou trajektorií 1,5 °C. Další rámec, který se snaží pojem „net-zero“ standardizovat, je ISO 14068-1:2023.  

Tři metodiky, tři cesty k různým cílům

Přístupy k definici klimatických cílů se mezi jednotlivými rámci liší nejen v terminologii, ale především v metodické přísnosti. SBTi Net-Zero Standard definuje vědecky podložený cíl dosažení klimatické neutrality, který vyžaduje zahrnutí všech tří kategorií emisí – Scope 1, 2 i 3, přičemž Scope 3 je povinný, pokud tvoří více než 40 % celkových emisí. Offsety jsou v tomto rámci povoleny pouze pro nevyhnutelné zbytkové emise, a to výhradně formou trvalého odstranění uhlíku. Cíle musí být validovány přímo SBTi a firmy jsou povinny pravidelně zveřejňovat pokrok.

Naopak ISO 14068-1:2023 pracuje s pojmem uhlíková neutralita, přičemž povinné je zahrnutí Scope 1 a 2, zatímco Scope 3 je doporučený. Offsety jsou povoleny pro zbytkové emise, pokud jsou ověřené, a validace probíhá prostřednictvím třetích stran, jako jsou certifikační společnosti. Zveřejňování pokroku je doporučeno, ale není povinné.

The Climate Pledge definuje závazek dosažení uhlíkové neutrality do roku 2040. Vyžaduje zahrnutí Scope 1 a 2, Scope 3 je doporučený. Offsety jsou povoleny i pro průběžné cíle a mohou zahrnovat širší spektrum řešení, včetně přírodních. Validace není formální – firmy se zavazují veřejně, bez jednotné metodiky. Zveřejňování emisí a pokroku je však povinné.

Ze srovnání metodik vyplývá, že SBTi Net-Zero Standard představuje nejpřísnější rámec, který klade důraz na vědeckou podloženost cílů, povinné zahrnutí Scope 3 emisí, omezené využití offsetů a pravidelnou validaci i transparentní reporting.  

Pravidla podle SBTi

Klimatický tranziční plán podle SBTi by měl být postaven na jasné strategii dekarbonizace. Musí zahrnovat krátkodobé cíle (near-term targets) s horizontem 5–10 let, dlouhodobé cíle dosažení uhlíkové neutrality (net-zero) a pokrývat Scope 1, 2 a 3 emise. Zahrnutí Scope 3 emisí je povinné, pokud tvoří více než 40 % celkových emisí firmy. Plán musí obsahovat trajektorii snižování emisí, průběžné milníky a být založen na reálných redukcích – offsety jsou povoleny pouze pro kompenzaci zbytkových emisí. Dostupnost sektorových dekarbonizačních trajektorií je zatím relativně omezena, i když na nich řada institucí intenzivně pracuje – v poslední době byly kupříkladu zveřejněny sektorové trajektorie od Evropské komise, evropského Joint Research Centre a společnosti ICF pro 24 sektorů, včetně jedné univerzální trajektorie.

Zbytkové emise (residual emissions) jsou ty, které nelze realisticky odstranit ani po provedení opatření vedoucích k redukci emisí. Obvykle tvoří méně než 5–10 % výchozí uhlíkové stopy.  

Vedle cílů je klíčové, aby plán definoval konkrétní dekarbonizační páky, tedy opatření, nástroje a mechanismy k dosažení redukce emisí. Patří sem např. zvyšování energetické efektivity, přechod na obnovitelné zdroje energie, elektrifikace procesů a dopravy, zavádění nízkouhlíkových technologií a paliv, podpora cirkulární ekonomiky a materiálové efektivity, zapojení dodavatelského řetězce do snižování emisí.

SBTi zároveň vyžaduje, aby tranziční plán obsahoval další klíčové prvky. Patří sem investiční plán, který ukáže, jak budou alokovány finanční prostředky pro implementaci dekarbonizačních pák a dosažení cílů a identifikace “stranded assets”, tedy tzv. uvízlá aktiva, která lze jen velmi těžce nebo je nelze vůbec dekarbonizovat (jako např. aktiva související s těžbou uhlí), a tedy v důsledku přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku výrazně (či zcela) ztratí na hodnotě, spolu se strategií jejich řízení. Reportovat je také třeba o jevu tzv. “locked-in” emisí, které jsou způsobeny uvízlými aktivy, tj. emisí, do kterých už bylo investováno a je jen velmi složité, ne-li nemožné, se s nimi vypořádat. Nezbytné je také jasné nastavení governance a odpovědnosti na úrovni vedení, zapojení stakeholderů a transparentní monitoring a reporting pokroku.

Pozor na využití offsetů

Offsety představují nástroj, kterým organizace kompenzují své emise skleníkových plynů prostřednictvím investic do projektů, které emise buď snižují, zamezují jim, nebo je přímo pohlcují. Podle toho rozlišujeme základní typy offsetů. Prvním jsou tzv. reduction offsety, které produkované emise snižují – například investicemi do obnovitelných zdrojů energie či zvyšování energetické účinnosti. Dalším typem jsou tzv. avoidance offsety, které zabraňují vzniku potenciálních budoucích emisí, například v podobě ochrany lesů, které by byly jinak pokáceny. Tyto projekty neodstraňují CO₂ z atmosféry, ale snižují budoucí emise.  

Posledním typem jsou tzv. removal offsety, které CO₂ z atmosféry přímo pohlcují. Patří sem například zalesňování, regenerace půdy nebo technologie jako DACCS (Direct Air Capture and Carbon Storage). Rámce a standardy, jako je SBTi, removal offsety preferují pro neutralizaci zbytkových emisí při dosažení cíle klimatické neutrality, protože představují trvalé odstranění uhlíku z atmosféry. S kredibilitou offsetů jsou dnes spojeny kontroverze, a související reputační riziko, proto k nim mnoho firem přistupuje s velkou opatrností – jak z hlediska výběru metody, tak poskytovatele takových projektů.  

Toto se týká nejen otázky, zda je aplikace technologií DACCS v širším měřítku realistická, ale také především zmíněných avoidance offsetů. Takové offsety jsou založeny na zamezení budoucím emisím, které je jen velmi složité kredibilně doložit. Avoidance offsety jsou také značně rizikové, protože dohoda, na které jsou projekty zamezující budoucím emisím založeny, může být porušena – bez ohledu na faktu, že jsou projekty většinou pojištěny smluvními podmínkami. To je problematické především, pokud je takovými offsety podložena kompenzace značného množství emisí napříč mnoha firmami a projekty nakonec selžou.

Tranziční plán musí být pevně integrován do firemní strategie, mít jasně definované odpovědnosti, být podpořen investicemi a pravidelně reportován. Minimálně každých 5 let je vyžadována revalidace cílů. Reporting musí být transparentní, včetně metodiky, předpokladů a dosažených výsledků.

Metodika pro budoucnost

V současnosti je v přípravě nová verze metodiky – SBTi Corporate Net-Zero Standard V2. Návrh přináší požadavek na zveřejnění tranzičního plánu do 12 měsíců od ověření cíle, rozšiřuje povinnost zahrnout Scope 3 emise a zavádí oddělené cíle pro Scope 1 a 2. Posiluje se také reporting a sledování pokroku – firmy budou muset pravidelně reportovat vývoj, používat jasné metriky a revidovat cíle po skončení jejich platnosti.

Z pohledu praxe je vhodné říci, že firmy s vysokou klimatickou expozicí – například v automobilovém průmyslu, stavebnictví, potravinářství nebo bankovnictví – začínají do svých tranzičních plánů zahrnovat i adaptační opatření reagující na relevantní klimatická rizika. Patří sem posílení odolnosti dodavatelského řetězce, zabezpečení infrastruktury proti extrémnímu počasí, diverzifikace dodavatelů nebo pojištění proti klimatickým rizikům. To ukazuje, že klimatické plánování se rozšiřuje od samotné dekarbonizace k širšímu řízení klimatických dopadů.

Na to, zda má firma implementován klimatický tranziční plán se zaměřuje tematická část E1-Změna klimatu v rámci Evropského standardu pro podávání zpráv o udržitelnosti (ESRS). To platí i v revidovaném draftu standardu, jehož oficiální návrh aktuálně zaslala Evropská poradenská skupina pro finanční (a nefinanční) reporting (EFRAG) Evropské komisi. Standard požaduje, aby bylo z reportu o udržitelnosti zřetelné, zda je strategie firmy v souladu s cíli Pařížské dohody, což je doloženo právě klimatickým tranzičním plánem.

Balíček opatření Omnibus 1 nakonec povinnost implementovat klimatické plány ze CSDDD zcela odstraňuje. Firmy, které spadají pod CSRD, však musí o svých klimatických tranzičních plánech nadále zveřejňovat informace – nebo uvést, zda a kdy je hodlají přijmout. Reporting tedy zůstává, ale bez právního závazku realizace.  

Klimatické tranziční plány představují nadále klíčový nástroj pro strategické řízení udržitelnosti ve firmách. Jejich implementace umožňuje nejen systematicky snižovat emise skleníkových plynů, ale může také přispívat ke zvyšování odolnosti firem a jejich hodnotových řetězců vůči změně klimatu a posilovat důvěryhodnost vůči investorům, regulatorním orgánům i veřejnosti.

Autoři:

Marie Machálková, ESG team leader a konzultantka Frank Bold Advisory 

David Němeček Slonim, sustainable finance expert Frank Bold

Využijte naši službu Analýzy klimatických rizik

Nabízíme odborně zpracovanou Analýzu klimatických rizik v souladu s CSRD/ESRS, která vám přehledně ukáže, jak mohou fyzická i přechodová rizika ovlivnit vaše provozy, dodavatelský řetězec i dlouhodobou konkurenceschopnost. Získáte jasný přehled největších hrozeb, modelové scénáře dopadů a konkrétní doporučení, jak rizika snížit a připravit firmu na budoucí výzvy. Služba zahrnuje úvodní konzultaci, sběr dat, analýzu i závěrečný report.

Chcete posílit odolnost své firmy? Ozvěte se nám – rádi vám poradíme.

Nabízíme komplexní služby v oblasti ESG, energetiky i PR a komunikace, které posílí udržitelnost, efektivitu i reputaci vaší značky.